O bratrech z mokré čtvrti

        Snad každé město i vesnice najde ve své historii (ale i současnosti) lidi, kteří se nějakým způsobem vymykají zásadám běžného života. A to nejen tím, že neuznávají žádné společenské konvence, ale především tím, že se svým jednáním stavějí proti existenci společnosti samé, proti obyčejům a řádům, které jsou všemi ostatními přijímány, protože by bez jejich respektování mezilidské vztahy v jakémkoli společenství nemohly vůbec fungovat. Lidé, o kterých si budeme vyprávět, žili na okraji společnosti a jejich životní tužby bylo zpravidla možné zredukovat na dostatečné množství alkoholu a jeho co nejpravidelnější přísun.    

    Někteří z nich překročili svým věhlasem hranice rodné vísky a získali poněkud pochybnou popularitu v celém širším regionu. V kraji pod Orlickými horami byli takovýmito rázovitými figurkami například bratři Josef a Oldřich Rolečkové. Ještě za svého života byli opředeni mnoha historkami, jejichž pravdivost byla někdy dosti na pováženou, ale ověřit ji nebylo dost dobře možné. Nejméně ze všeho u aktérů samotných, s nimiž bývala domluva většinou mimořádně obtížná, ne-li vůbec nemožná. A tak je podáváme zprostředkovaně, převzaté od lidí, kteří oba povedené (či spíše nepovedené) bratry znali.  

       Oldřich s Josefem pocházeli z většího hospodářství na Strakovci nedaleko Prázovy boudy v Orlických horách. Náklonnost k alkoholu v nich vypěstoval údajně jejich otec, který je "zvykal" již od dětství. Hospodářství postupně chátralo, až je nakonec převzalo zkolektivizované zemědělství. Oba bratři se o to více mohli věnovat alkoholu a jeho shánění, což jim zabralo veškerý jejich další život.       

     Protože jim pochopitelně nikde zadarmo nalévat nechtěli, překonávali se Josef s Oldřichem ve vynalézavosti, jak přijít k penězům. V prvních časech měli ještě nějaké hospodářské zvířectvo, takže prodávali mléko, máslo a další produkty. Jednou stloukali máslo a jeden z bratrů musel odejít někam pryč. Druhý jeho nepřítomnosti využil, máslo dotloukl a hbitě je odešel prodat. Stržené peníze ovšem okamžitě proměnil za láhev. S ní pak spokojeně ulehl do postele a vyčkával bratrova návratu. Nečekal dlouho. Druhý bratr přišel a pídil se po másle. Když viděl tlouk máselnice opuštěný a svého bratra, jak se líně povaluje v posteli, rozzlobil se a rozhodl, že máslo utluče a prodá sám. Usedl k máselnici a tloukl. Tloukl pilně a dlouho, ale kýžený efekt v podobě hotového másla stále nepřicházel. Jen z postele se občas ozval bratrův stále blábolivější hlas: "Tlučeš? Tlučeš? Tak tluč." Až po delším čase a nahlédnutí do máselnice pochopil v tuto chvíli pracovitější z obou bratrů, jak byl podveden.

        Lenost bratří Rolečkových a s ní spojená vynalézavost, jak si práci usnadnit, či spíše se jí vyhnout, byla někdy až neuvěřitelná. Na pomezí skutečnosti a výmyslu je historka o tom, jak si chtěli usnadnit topení. V lese, který rostl u jejich chalupy a obklopoval ji ze všech stran, bylo dříví dost a dost. Ale proměnit tuto surovinu do tvarů, které by bylo možné přiložit do pece, si vyžadovalo práci. A protože za takovouto prací nenásledovala odměna v podobě alkoholu, považovali ji zřejmě oba bratři za krajně neproduktivní a zbytečnou. A tak nakonec přišli na to, jak si zatopit s co nejmenší námahou. Přitáhli prostě slabší souš, prostrčili ji oknem do světnice a pomalu, tak jak uhořívala, ji posunovali do pece. Jestli jde v tomto případě o pravdu, nebo dodatečně vymyšlenou legendu, můžete posoudit sami.

        Pan Práza jednou potřeboval nějaké dříví na opravu střešní konstrukce a vzpomněl si, že u chalupy bratří Rolečkových nějaké latě a fošny, sice již starší, ale zachovalé, jsou. Navíc měl jistotu, že platit se v tomto případě bude v tekutých naturáliích a že ho to nepřijde příliš draho. A tak bratrům nabídl obchod. Oni mu prodají dříví, které přivezou a on jim za to poskytne patřičnou odměnu v lihovinách. Bratři samozřejmě souhlasili a hned se dali do díla. Dřeva bylo více, takže práce trvala několik dní. Hned druhé dne však začalo být panu Prázovi nápadné, že ačkoliv bratři dřevo stále přiváželi, hromada příliš nerostla. Začal v tom tušit nějakou čertovinu, a tak si pěkně v skrytu na tu záhadu počíhal. Nemusel čekat ani příliš dlouho, aby zjistil, že když bratři odjedou pro další náklad, za chvíli se potichoučku vrátí a část již přivezeného dřeva opět vezmou, aby jím doplnili novou fůrku. Podvod byl tentokrát odhalen a "honorář" bratří Rolečkových podle toho příslušně snížen.

        Až neskutečná byla jejich otužilost a odolnost vůči nepřízni počasí, o čemž se mohl na vlastní oči přesvědčit i autor těchto řádků. Kdysi v šedesátých letech se vracel odkudsi z návštěvy kamaráda a za zimního setmělého podvečera šel průchodem v čp. 14, který dříve spojoval dobrušské náměstí s Poddomím. Na zasněženém dvorku byla v rohu vysoká závěj. Náhle se v ní něco pohnulo. Tehdy asi třináctiletý chlapec se značně ulekl, ale neutíkal, protože zvědavost byla větší než strach. Závěj se s brumláním zvedla a ze sněhu se pozvolna vyloupla kymácející se postava Oldy Rolečka. Zřejmě sem nějak zabloudil a usnul. Jiný by to odstonal přinejmenším zápalem plic, ale Oldřich se jen otřepal a nejkratší cestou odkráčel do hospody.

         Jak špatně žili, tak špatně i skončili. Nejdříve zemřel Oldřich, mladší z obou sourozenců. Josef se dožil vyššího věku a dožil z milosti dobrých lidí, kteří se přesto, že toho nikomu v životě moc dobrého neprovedl, o něho postarali až do smrti.  

       Rajónem bratří Rolečkových bylo celé Dobrušsko až po Orlické hory. Ale podobné postavičky, i když "populární" jen třeba v jediném místě, měla skoro každá obec. Některé si připomeňme, a s ohledem na to, že možná ještě žijí jejich blízcí, jimž zpravidla stačilo trápení, které s nimi měli za jejich života, je nebudeme jmenovat. Ostatně, pochybné slávy bratrů Rolečkových stejně nedosáhli.

        V padesátých letech žil v Hlinném jakýsi Jarka B. Povoláním slévač celý život těžce dřel ve skuhrovské slévárně. Tvrdě vydělané peníze pak téměř do koruny odevzdával do nejbližších hospod a obchodů, kde je vyměňoval - za co jiného než za alkohol. Přivydělával si také výpomocí sousedům při domácích pracích. Vesnická společnost se o něj starala jak mohla a byl jejím plnoprávným členem, i když žil poněkud na okraji.         Vesnice padesátých let minulého století ještě žila některými lidovými tradicemi. Mezi nejslavnější patřily Velikonoce a s nimi spojené chození po koledě. Chodívali nejen malí chlapci, ale i dospělí muži, a to ve velkých partách. Vzali s sebou i Jarku B., pro kterého šlo především o vítanou příležitost zadarmo a "dosyta" se napít. Protože v každé chalupě nalili koledníkům něco jiného, netrvalo dlouho a mnozí z nich již měli krok značně vratký. Jarka, který pil mnohem intenzivněji než ostatní, neměl brzy krok žádný. Koledníci jezdili se čtyřkolovým vozíkem, na něm měli naložený prádelní koš a do něj ukládali vykoledovaná vajíčka. Většinou uvařená a obarvená, ale někdy i syrová. Do tohoto koše uložili alkoholem zcela zmoženého Jarku a vesele pokračovali v obcházení chalup. Jarka spokojeně pochrupoval a jak se obracel na všechny strany, z vajíček nevydrželo ani jediné. Kdo uvedl Jarku do původního stavu, historka již nepraví.

        Někdy potrefilo neštěstí s přemírou alkoholu i lidi vcelku nevinné. Ve zmíněných padesátých letech jezdíval do Hlinného holič pan D. Svoje stanoviště měl v místním hostinci, kam přicházeli lidé, chtiví zkrášlení své přirozené pokrývky hlavy. Holič stříhal a povídal (někdy víc povídal než stříhal, jak ostatně odedávna patřilo k této profesi) a zákazníci ho kromě zaplacení řemeslnického výkonu také obdarovávali pozornostmi v podobě menších či větších štamprlat něčeho ostřejšího. Ti, kteří přicházeli až navečer, mívali někdy smůlu, protože střih jejich hlav nebyl již tak rovný, jak by si přáli. Někdy holič svou úctu k zákazníkům, jimž přece nelze nic odmítnout, přehnal natolik, že toho dne z hospody nemohl odejít. V tom případě mu bylo ustláno na lavici ve výčepu a domů odcházel až ráno, přemýšleje patrně, jak vysvětlí celonoční nepřítomnost své ženě.

        V Dobrušce ještě donedávna žil pan H., který obcházel místní pohostinství se svým kamarádem, jemuž bůhvíproč neřekli jinak než Upír. Populární hulákající dvojice se přímo překonávala ve vynalézavosti, jak získat peníze na další a další dávky piv nebo něčeho ostřejšího. Nutno připomenout, že pan Pepa H. býval kdysi vynikajícím a obětavým pracovníkem, kterému žádná práce nebyla těžká. I když z něho alkohol udělal doslova trosku, něco z jeho minulého života mu zůstalo. A tak, když byla podzimní sezóna, neváhal a vytrvale vozil do sběren jablka ze své zahrady a sem tam někomu za drobný peníz vypomohl. Historek, spojených s jeho alkoholickou dráhou, dodnes koluje po městě dost, a tak za všechny připomeňme alespoň jednu.

        Jedné zimní noci se Pepa vracel do svého baráčku. Tentokrát zřejmě přebral více než obvykle, takže ani nehulákal, jen si tak pobrumlával a nacvičenou cestou mechanicky mířil k domovu. Ale ouha! Léty vžité mechanismy selhaly a Pepa se místo u svých dveří náhle ocitl na břehu potoka. Alkoholem narušená rovnováha ve spojení se zemskou přitažlivostí vykonaly své a Pepa se zřítil z třímetrového svahu do polozamrzlého potoka. Pokoušel se vyškrábat ven, ale sráz, z něhož spadl, byl příliš příkrý, takže po několika marných pokusech nakonec skončil v pozvolna mrznoucí vodě. Naštěstí šel tudy noční chodec, který Pepův hlas zaslechl. Nejprve se pokouše sám pomocí dlouhé větve Pepu vytáhnout, ale když shledal své počínání marným, přivolal telefonicky hasiče. A tak až za pomoci jejich žebříku a nemalé fyzické námahy se podařilo Pepu dostat z hlubokého koryta. Jak jinak, ani to neodstonal.

        Poslední z postaviček bratrů z mokré čtvrti, kterou si připomeneme, je člověk, jehož skutečné jméno znal jen málokdo, protože se mu všeobecně přezdívalo Franta Váňa. Snad byl původcem této přezdívky jeho ukrajinský původ a po druhé světové válce známá ruská písnička se slovy "iďot daróžka, frantavája" (Píseň frontového šoféra), snad tomu bylo jinak, to se už dneska nikdo nedoví. Původně to prý byl dosti zámožný člověk, ale socializace vesnice ho o veškerý majetek připravila a on se rozhodl svoje životní ztroskotání utopit v alkoholu.

        Jeho maličká postavička byla známá v Dobrušce i v okolí, a protože nikomu neubližoval, nechávali i jeho pokojně žít. Na sklonku života bydlel v autobusovém vleku, odstaveném kdesi na poli, aby se v něm mohli zemědělci převlékat při práci na sběru brambor nebo jednocení řepy. Po zbytek roku byl vlek nevyužitý, a tak se v něm za tichého souhlasu, usadil právě Franta Váňa. Ani netušil, že se jeho bydlení stane předmětem pozornosti vševidoucí StB.

        Jeden z tehdejších zaměstnanců pulické cihelny měl jako koníčka fotografování všelijakých zajímavostí a kuriozit. Není proto divu, že si vyfotografoval Frantu Váňu a jeho poněkud neobvyklé bydlení. Ne oné fotografii vypadal autobusový vlek i jeho obyvatel značně zpustle a snímek se těšil úsměvné pozornosti fotografových přátel a spolupracovníků. Ležel volně v šatně cihelny, až se jednoho dne ztratil. Autor by na něj bezpochyby zapomněl, ostatně měl negativ, takže si mohl kdykoli zhotovit snímek jiný. Jednoho dne však přijeli do cihelny "nenápadní" pánové, jejichž povolání bylo každému hned nad slunce jasnější, a pídili se po autorovi snímku. Odvezli ho na služebnu, kde mu ukázali jakýsi německý časopis, podle jejich slov revanšistický, kde se skvěla fotografie Franty Váni u jeho příbytku. A pochopitelně vyžadovali informaci, jak že se fotografie do časopisu dostala. To jim však autor při nejlepší vůli nebyl schopen sdělit. Po marné snaze ho nakonec propustili a protože pracoval manuálně v cihelně, nemohli si vymoci ani jeho přeložení na nějaké horší místo. Záhada s fotografií v německém časopise ostatně nebyla rozluštěna dodnes.

        Lidé, kteří žili na okraji společnosti, byli obyčejně nešťastníci, tvrdě postižení osudem, jehož nepřízeň neunesli, snažili se na ni zapomenout a utopit ji v alkoholu. Ale minulost nejsou jen velké a slavné činy a velké a slavné osobnosti. Patří do ní i takovíto lidé, kteří dotvářeli a dotvářejí obraz společnosti městeček a obcí pod Orlickými horami.